Před florbalem jsem hrála 8 let tenis. Následně přišly problémy se zády, což byl jeden z důvodů, proč jsem skončila.
Bydlíš v Kadani. Kde si tedy začala hrát florbal?
Do prvního zápasu jsem nastoupila za FBK Wings Most v roce 2012, takže teď to byly čtyři roky a ženu se šťastně do roku pátého. Před rokem 2012 jsem občas trénovala s kluky v Kadani. Teď se držím už jenom v Chomutově.
asistent trenéra žen„Na Léně je vidět ta obrovská
chuť trénovat. Nikdy nic
nevzdává a chce vše
udělat na 120 procent.
To samé během zápasu. Je
velká bojovnice."
Vysoká škola a florbal lze skloubit velice obtížně, už z toho důvodu, že na vysoké jsem v Ústí a florbal hraji v Chomutově. Plus do toho kantoři nejsou zrovna shovívaví ke koníčkům, které se netýkají oboru, jenž studuji. Ale i tak si dokáži najít skulinku, v rámci které se dostanu na trénink i zápas.
Co děláš ve volném čase, pokud ti nějaký zbude?
Ve volném čase se snažím být co nejvíce s rodinou, přítelem a svými dobrými přáteli. Občas si vyjedu na kole, na bruslích, zacvičím si doma, nebo si jen tak sednu ke knížce a začtu se do napínavého příběhu. Když je volného času více, ráda si posedím v dobré kavárně.
Vraťme se k florbalu. Hraješ s číslem 77. Má nějakou symboliku?
Symboliku mé číslo nemá, občas je spíše mým trestem, jelikož každý vidí dvě sedmičky, které by měly nosit štěstí, ale vždy tomu tak není. Byla to spíše náhoda, že jsem se s tímto číslem spojila. Původně, když jsem byla v Mostě, jsem chtěla číslo 70, ale tam se dresy nedodělávaly, tak jsem dostala číslo 77. Od té doby jsme svoji a nehodlám nic měnit.
Máš před zápasem trému? Když jsi trošku týmovým talismanem s dvěma sedmičkami na zádech?
Trému před zápasem nikdy nepociťuji, spíše napětí a vzrušení. Asi jsem si veškerou trému vyčerpala při tenisových utkáních. (smích)
Jako útočnice jsi při zápasech mrštná i díky svojí výšce. Je to pro tebe výhoda?
No výhoda, ano i ne. Tím, že jsem malá, dost soupeřek si na mně smlsne a já letím za mantinely, což je už taková moje zápasová rutina. (smích) Na druhou stranu musím říct, že občas mi má výška hraje do karet, jelikož mě pak soupeřky i podcení.
Nová sezóna za dveřmi. Ženský tým si prošel změnami na soupisce i změnou trenéra. Stihli jste se před sezónou stmelit, sehrát?
Stmelit jsme se jakš takš stihly, čemuž napomohl i Czech open, ale sehrát je asi silné slovo. Herních tréninků nebylo tolik, a když byly, tak ve stylu, že pokaždé přišel někdo jiný. Myslím si, že o sehrání se nedá mluvit, spíše bych prozatím použila termín, že jsme se poznaly herně.
Jaký je váš cíl do následující sezóny?
Novým cílem do sezóny je hlavně sestavit kvalitní tým, který bude konkurence schopný. Momentálně nepočítáme s tím, že bychom ihned ze začátku hráli na vyšších pozicích v tabulce, ale nesmíme mít zase až tak malé ambice, takže rádi bychom se před play off vyskytli mezi první sedmičkou.
Je postup do extraligy pro vás reálný?
Extraligové celky v 1. lize žen jsou velice zkušené týmy a udržují celkem vysokou herní laťku. Myslím si, že postup Chomutova do ženské extraligy reálný je, ale je to velice dlouhá cesta, která čeká jak hráče, trenéry, tak vedení klubu. Momentálně ženský florbal v Chomutově není na takové herní úrovni a ani nemá tak početnou základnu hráček, aby v brzkých letech na extraligu mohl pomýšlet.
Na Otevření nové sezóny si byla představena jako asistentka trenéra dívek. Trénování mládeže pro tebe bude nová zkušenost?Jak se na to těšíš, co od toho očekáváš?
Dříve jsem chvíli trénovala na základní škole děvčata na Orion Cup, turnaj mezi školami, ale v rámci klubu to pro mě nová zkušenost bude. Určitě se na takovou zkušenost těším a chystám se do toho vložit naplno, abych v pozdějších letech mohla třeba i jednou být trenérkou dívčích kategorií. Očekávání od toho prozatím nemám, ta se mohou objevit až holky a trenéry poznám osobně.
S mladšími kategoriemi ses setkala už v minulosti na zápasech jako rozhodčí. Co ti pískání přinášelo? Bylo těžké rozhodovat zápasy?
Jako rozhodčí jsem působila dva roky, pískala jsem přípravku, elévy, mladší a výjimečně starší žáky. Přinášelo mi to spoustu zkušeností, které teď využívám i jako hráč. Dříve jsem byla schopná na rozhodčího zařvat: „Co to pískáš!“ Díky tomuto jsem pochopila, jak je těžké rozhodnout, zda to byl faul, zda to byl regulérní gól, či zda udělit trestné minuty. Dneska na rozhodčího nezařvu a nic mu nevyčítám, protože dělat chyby je lidské a my v zápase jako hráči je také děláme.
