Oficiální web florbalového klubu Chomutov
13.11.2020 | Lenka Láryšová, foto: David Tauš

„Trénování dětí je pro mě takové moje vnitřní poslání,“ usmívá se David Tauš

„Trénování dětí je pro mě takové moje vnitřní poslání,“ usmívá se David Tauš
C H O M U T O V - K trenérství hokeje se dostal v roce 2008, ale od loňského roku se věnuje jen florbalu. V chomutovském florbalovém klubu se zaměřuje hlavně na děti ve věku od šesti do osmi let, ale vyzkoušel si i jaké je trénování žen. Úplnou novinkou je u Davida Tauše pozice asistenta v extraligovém ženském týmu Florbalová akademie Mladá Boleslav. Trénování je pro něj obrovský relax, díky kterému na nějaký čas uteče od běžných starostí. Sice jeho nejhorší trenérský zážitek pochází z hokeje, ale za těmi nejlepšími stojí chomutovské florbalové týmy!
Davide, jak dlouho trénuješ?

„Tak to maličko musím zapátrat v historii. Během studia na sportovním gymnáziu v Mostě jsem úspěšně absolvoval trenérskou licenci „C“ na lední hokej. Bylo mi 18 let a já hned po získání trenérské licence dostal nabídku trénovat malé děti v místním klubu HC Most (nyní Mostečtí Lvi). Do florbalu jsem zabrousil 4 roky po získání své první trenérské licence. Takže suma sumárum trénuji od roku 2008.“

Takže trénuješ hokej i florbal?

„Bohužel ze svých časových důvodu jsem se loni v březnu rozhodl ukončit svoje účinkování v Mostě po dlouhých 10 letech. Od té doby se naplno věnuji florbalu, ale řídím se podle hlášky „nikdy neříkej nikdy“ a ani já sám se nebráním nasazení hokejových bruslí. Hokeji jsem se věnoval od malička v různých pozicích: hráč, rozhodčí i trenér.“

A jak ses dostal k trénování?

„Pro hráče v kategoriích dorost a junioři je velmi obtížné, zda vydrží u sportu, když na ně začne působit hodně vnějších vlivů (ženy, kamarádi nebo nechuť na sobě pracovat). Já jsem během druhé sezóny v juniorech pocítil, že se ve mě vytrácí chuť na sobě maximálně pracovat a v půlce rozjeté sezóny jsem se rozhodl ukončit hráčskou kariéru. Na konci sezóny jsem po trenérském školení dostal nabídku společně s mým tátou, kdy jsme si měli vzít pod svá křídla základnu a 1. třídu, kde se nacházel nízký počet dětí.“

Trénuješ již dlouho, jaké jsou tedy Tvé trenérské zkušenosti?

„V hokeji jsem za těch 10 let působil u základny až 4. třídy, nejvíce let jsem byl u základny a 1. třídy. V posledních 4 sezónách jsem byl hlavní trenér 2. třídy. Ve florbale se primárně věnuji malým dětem v přípravce ve věku 6 – 8 let. Jinak jsem měl možnost trénovat i v jiných kategoriích od přípravky po ženy. Pro letošní sezónu trénuji přípravku a dále působím, jako asistent trenéra v extraligovém ženském týmu Florbalová akademie Mladá Boleslav.“

Proč trénuješ zrovna tyto kategorie?

„Trénování dětí je pro mě takové moje vnitřní poslání, protože nechci, aby zažily chování trenérů, které jsem občas zažíval já. Je radost s nimi pracovat a blbnout. Jsou tvárné, vděčné, poslouchají a největší radost mám, když jsou spokojené, smějí se, a hlavně se učí nové věci. Zastávám názor, že trenér je pro malé děti takový učitel ve všech směrech. Nejsem tam jenom od trénování florbalu, ale v první řadě vychovávám člověka. Jaký trenér, takoví budou i jeho vlastní hráči. (úsměv) Pár lidí mi řeklo, že jsem uvnitř sebe malé dítě a měli pravdu."

Co Tě vlastně motivuje dál trénovat?

„Jsou to děti! Měl jsem několikrát takové krátké stavy, že skončím s trénování, ale kvůli nim to nemůžu udělat. Já je všechny beru jako „vlastní“ a snažím se pro každého udělat maximum. Pro mě největší odměna je, když se chovají slušně, baví je naše společné chvíle a komunikují se mnou. Trenér pozná, kdy se hráč těší na trénink. (smích) Stačí, když mě hráči vidí z větší dálky a ihned zdraví."

Kde se inspiruješ pro další tréninky?

(Smích) „Zrovna před pár dny jsem nad podobnou otázkou přemýšlel. V dnešní době je pro jakékoliv trenéra snadné se inspirovat, když je všude tolik materiálu. Já osobně se inspiruji v knížkách, trenérských materiálech, na seminářích nebo na internetu. V každém tréninku mám cíl a podle něho si připravím cvičení, hodně se snažím cvičení měnit, jak prostorově, tak složitostí.“

Co je pro Tebe u hráčů nejdůležitější?

„Fungování podle základních pravidel slušného chování a vytvoření vztahu ke sportu.“

Jakým způsobem ke svým hráčům přistupuješ?

„Každý hráč je, jak můj vlastní. Ke každému se snažím přistupovat stejně a nikdo nemá žádnou úlevu. Všichni jsme kamarádi, jak ve vztahu trenér – hráč, tak i hráči mezi sebou. Nemám rád, když se někdo nad někoho povyšuje nebo se někomu vysmívá."

Je trénování náročené?

„Zastávám názor, že jak si trenér hráče vychová, tak to má náročné. V globálu je pro mě trénování dětí relax, vypnutí od každodenní práce a povinností. Oni mi dobíjejí baterky a jsou pro mě impulz do každodenní práce.“

Trénuješ sám, nebo máš nějakého asistenta?

„V realizačním týmu mám Vlastičku a Luďu, kterým děkuji za dosavadní pomoc u týmu.“

Máš nějaký trenérský vzor?

„Mám celkem tři trenérské vzory, bohužel dva z nich jsou již po smrti. Prvním je Herb Brooks, který dokázal z obyčejných kluků postavit tým, který porazil nejlepší tým na světe na olympiádě Lake Placid v roce 1980. Dále je to Anatolij Vladimirovič Tarasov, který dlouhé roky úspěšně vedl týmy CSKA Moskva a SSSR. Oba trenéři dokázali ze svých hráčů dostat maximum, a proto byli tak úspěšní. Poslední je můj táta, který při trénování dětí dokáže všechny zaujmout a dát jim lásku, proto ho děti mají rády."

Jak probíhá trénování v době koronaviru?

„Dnešní situace nám toho moc neumožňuje, ale i tak jsem se rozhodl pro nabídnutí individuálních tréninků. Za žádnou cenu jsem nechtěl přestat s trénováním. Nabídl jsem tréninky rodičům a byl jsem mile překvapený, jaký o ně byl zájem. Nyní se nacházíme ve 3. tréninkovém týdnu. Děti absolvují dvakrát týdně 30 - minutový tréninkový blok, ve kterém se zaměřujeme na základní postoj hráče a techniku hole do detailu. Musím všechny hráče pochválit za jejich chuť, přístup a odolnost vůči počasí. Trénujeme za každého počasí i klidně ve dvou stupních."

Trénuješ již nějaký ten pátek, jaký je Tvůj nejhorší zážitek během trenérské kariéry?

„Nejhorší zážitek byl pro mě jednoznačně na hokeji, kdy se proti mně postavili dva tatínkové, kteří se snažili strhnout ostatní rodiče na svoji stranu a žádali moje odvolání. Důvodem bylo, že jsme od ostatních týmů dostávali vysoké dardy. Tatínkové se nechtěli ztotožnit s mojí filozofií výchovy hráče.“

A na závěr, na co nejradši vzpomínáš?

„První vzpomínka se mi vybaví na druhé čtvrtfinálové utkání žen v Týně nad Vltavou. Zajížděli jsme na soupeřovu palubovku za stavu 1:0 pro Týn. Utkání jsme začali lépe a dostali jsme se do vedení 0:1, ale bohužel soupeř po dvou třetinách zápas otočil a zaslouženě vedl 5:1. Každý, kdo ten zápas sledoval na hale nebo u on-line přenosu si myslel, že je po zápase. Po pár změnách v sestavě děvčata zabojovala a pouhé dvě vteřiny před koncem jsme vyrovnali na 5:5. V nájezdovém rozstřelu jsme sice prohráli zápas i celou série, ale byl to pro mě nejemociálnější zápas. Dále rád vzpomínám na finálové turnaje straších žáků a starších žákyň regionálních výběrů. S chlapci jsme loni skončili na třetím místě a letos na druhém. Holky loni uhrály 4. místo. Všechny tyto týmy měly super partu s výbornou atmosférou.“

Významní partneři

Hlavní partneři